K zesilovači se to přirovnat nedá. Reproduktor při buzení trvalým (měřicím signálem) snese určitý příkon, než se cívka upeče. Krátkodobě (impulsně) ale snese mnohem víc - krátké špičky nestačí cívku ohřát a v pausách mezi špičkami se cívka chladí (resp. ohřívá méně), vyvinuté teplo odpovídá efektivní hodnotě daného signálu. Zesilovač jde nadoraz (= do limitace) daleko rychleji, než reproduktor - rozdíl mezi trvalým a krátkodobým maximem je mnohem menší. Hudební signál má impulsní charakter, jeho efektivní hodnota (určující ohřev cívky) je o kus níž než špičky. Zesilovač tedy musí být schopen nezkresleně přenést i ty krátkodobé špičky, jinak je dosažitelná hlasitost omezena slabým ZESILOVAČEM a ne slabým reproduktorem. Zesilovačem v limitaci se dají elegantně odpálit drivery, SILNĚJŠÍ zesilovač nepůjde do limitace a drivery budou bezpečnější. Reproduktor lze ale odpálit řadou dalších způsobů a to i zlomkem jeho jmenovitého trvalého příkonu, například extrémní výchylkou na nejhlubších kmitočtech nebo minimem výchylky u basreflexu (cívka se na koncích nechladí). Spoustu reproduktorů pohřbila i zpětná vazba - má trvalý charakter (až do probuzení zvukaře nebo zničení reproduktorů) a tudíž vyšší efektivní hodnotu, než hudební signál. Z toho plyne, že reproduktor není v bezpečí nikdy, bez ohledu na výkon zesilovače. Jinak řečeno, základní faktor, který určuje bezpečí reproduktoru je chování obsluhy. Z praktických důvodů se víceméně všichni výrobci reprobeden shodují, že optimální je, když výkon zesilovače odpovídá 1,5 až 2 násobku maximálního trvalého příkonu reproduktoru. Při rozumné obsluze (a vyloučení systémových chyb a konstrukčních chyb u reprobeden) to je dobrý kompromis bezpečnosti a toho, aby jeden komponent nešel nadoraz výrazně dřív, než ten druhý.