2 Stepa: Něco podobného jsem tušil. Obrovská tragédie je, že to, co není vidět (zvuk) prostě pro naprostou většinu architektů neexistuje, takže fysikální zákonitosti v oblasti akustiky prostě ignorují. A tenhle přístup mají i u prostorů, které primárně slouží pro přenos informace akustickou cestou. U těch několika málo nejprestižnějších akcí je tomu samozřejmě jinak, ale u obrovského množství objektů "okresního formátu" to je jedna velká tragédie. Normy, které platily dříve, nejsou závazné. A pomineme-li koncertní sály a moderní kostely, kde se zvuk odráží všude možně, jen ne do posluchačů a zapomeneme-li na ozvučování vůbec, je tu řada sportovních hal, kde odrazy balónu od podlahy nadělají tolik randálu, že si ani spoluhráči pořádně nerozumí. Onehdy jsem v jednom plaveckém bazénu (v libovolném místě na souši) naměřil trvalou hladinu akustického tlaku neklesající pod 82 dBA/slow (technologický hluk plus návštěvníci) – docela nepříjemné místo i na krátkodobý pobyt. Architekti by měli povinně dva až tři roky studovat prostorovou akustiku, jezdit po exkursích včetně odstrašujících příkladů, navrhovat akustické řešení různých prostor v rámci povinných seminárních prací atd. A měl by to být jeden z předmětů, které fungují jako síto. Výsledné prostory by měly splňovat alespoň základní akustická kriteria, v opačném případě by měl být architekt/projektant/dodavatel hnán k zodpovědnosti. Čest a úcta patří všem architektům, kteří na akustiku dbají a pokud to neumí sami navrhnout, spolupracují s akustickými konsultanty. A kteří chápou, že estetiku lze vnímat i jiným smyslem, než zrakem. Je jich velmi málo, važme si jich a hýčkejme je.