Brzká realita?

Jedu z práce. Je mi 73 let.

Musím vlakem, protože jsem o řidičák přišel jako zdravotně nezpůsobilý.
Poté, co mi ve vlaku štípne lístek průvodčí
s naslouchátkem a silnými dioptriemi, vystupuji. Vystupuji velice
opatrně. Mám totiž jen jedno oko. To pravé mně vypíchl 70-tiletý oční
chirurg při odstraňování šedého zákalu, když se mu třásly ruce, protože
měl Parkinsonovu nemoc. Z lokomotivy vytahují strojvedoucího na
invalidním vozíku. Procházím nádražní halou, kterou hlídá hrbatý
policista, který se pomočil. Opět to nestihl. Vycházím ven a jdu na
tramvaj. Řidička žádá cestující, aby jí řekli, kde má zastavit, protože
trpí ztrátou paměti. Vystupuji a mám hlad. V restauraci mi číšník
oznamuje, že jídlo dostanu, jakmile se podaří dostat kuchaře z komatu.
Objednávám si pivo, ale číšník kvůli tř
esu rukou půlku vylije, než dojde
k mému stolu. Chci zaplatit, ale číšník nerozezná stovku od tisícovky a
nemůžeme přijít na to, kolik má vlastně vrátit peněz. Jdu domů. Mé
děti ve věku 48 a 50 let se mě ptají, jestli bych jim nepomohl najít
nějakou práci. Ne, děti moje,na to jste ještě příliš mladí. Ještě
pracujeme MY. Večer jdu do Národního divadla na Labutí jezero. Beru si
raději Pampers, abych to vydržel. Představení je hned v prvním dějství
zrušeno, protože 68-letá baletka, představitelka hlavní role, padá a
láme si krček kyčelního kloubu. Vracím se domů. Odložím obě zubní
protézy. Pustím televizi a sleduji celostátní oslavy narozenin
prezidenta Kalouska,který se k naší radosti v plné síle, zdraví a
svěžesti dožívá 120 let.