Já tomu říkám televizní syndrom dálkového ovládání, od dob radia a televize si každý myslí, že všechno musí hrát přesně tak nahlas, jak si to právě on přeje poslouchat. Lidi postupně přestávají posluchat v přirozené hlasitosti a poslouchají v té "své". Někdo tišeji, někdo hlasitěji. Druhá fáze přišla s dálkami, to už se nemuselo chodit z křesla k televizi kroutit knoflíkem a stačí jen mačkat tlačítko. Takže se odnaučují přizpůsobovat ostatním nebo nějakému standardu či normálu a myslí si, že to tak bude fungovat i ve veřejném prostoru, například v kině (kde platí technický standard). Není to řešitelné ani technicky ani obsluhou, těm chytřejším se to dá zkoušet vysvětlovat, na debila nebo hysterku to ovšem nezabírá.