Zdravím kolegové, chtěl bych přispět zkušeností do diskuze o kopácích a basách, předem se omlouvám těm, pro které nebude moje zkušenost nová nebo zajímavá, ale na tyto stránky jistě zabrousí i začátečníci a neprofíci a těm to třeba prospěje. Předesílám, že mluvím pouze ze své osobní zkušenosti z měkčích žánrů s kapelami s nimiž jsem dlouhodobě dělal, jako třeba Čechomor, Lenka Dusilová nebo Druhá Tráva. Obvykle se zvukovka začne od kopáku, ten se uvaří co nejtlustší bez ohledu na to, je-li to 18 20 nebo 22 a  větší a pak se jde přes ostatní bubny k base... já to dělám tak, že si nejdřív poslechnu basu, jak je schopna hluboko pěkně zahrát a teprve pak dělám kopáček, většinou mě to nenutí ho posílat tolik odspodu a výhoda je, že i slabší aparáty, na něž občas někde všichni děláme, tolik neclipují a využije se energie konců na dojem vyšší hlasitosti ve zbytku pásma. Ideu mi potvrzuje i to, že na mnoha koncertech zahraničních hvězd mě překvapilo, jak je zvuk vlastně soft a o kopáku jsem si vždycky říkal, že vlastně málo tlačí, ale oni to tak prostě chtějí...Mám na mysli samozřejmě měkčí žánry jako třeba Ramazzotti, Tina Turner, Knopfler, Dylan či Mc Cartney, jejichž koncerty byly zvučeny na EAW, MEYERY, L AC nebo CLAIRE BROTHERS a kde na bicí hráli borci jako Denis Chambers, Vinnie Colaiuta, Jack Bruno či Gary Nowak. Nikde to nebylo rozblitý jako často u nás, ale nikde to taky nějak oslnivě netlačilo. Dave Natale měl na Tině v O2 dvě dvou18tky na straně a bylo to super. obecně tedy myslím nejde o to oslnit výkonem, ale aby byl bas čitelný a pojivý, což ale fatálně ovlivní už výběr nástroje do daného žánru. Zvukař se zvukem zabývá, ale nevytváří ho, jen zpracovává poskytnuté...ideální je když nemusíme podané zvuky překrucovat a dělat z toho jiné nástroje než jsou, což podtrhuji zkušeností ze studia, kde si radši vezmu jiný buben, než si říkat : to se pak překroutí... Nepřekroutí:-) Zajímal by mě názor MADa jak je to u Hard and Heavy, všechny zdravím...George