Samostatnou kapitolou bylo nazvučení. S tím má Eden problém dlouhodobě. Na rozlehlém otevřeném prostranství jakoby nezvučil zvukař, nýbrž vítr, který převaluje některé frekvence sem a tam, případně je odnáší ze stadiónu kamsi nad Prahu. Přitom spočívá-li polovina úspěchu Depeche Mode ve skladatelství Martina Gorea, druhá půlka nepochybně tkví ve vycizelovaném zvuku kapely.

Za co ale vítr opravdu nemohl, byly nečitelné, přebuzené basy a naprosto tragický zvuk živých bicích s utopeným virblem, zato vyčnívajícím kopákem, který zněl jako bušení do staré almary.

Drtivá většina fanoušků si ale žádné nedostatky ani na vteřinu nepřipustila a jela od začátku do konce na extatické vlně a své depešácké štěstí si odnesla domů.