A co takhle běžná audiometrická methoda protažená do vyšších kmitočtů? Vypovídací schopnost bude stejná jako u běžného audiogramu. Existují audiometry s rozsahem do 20kHz, v některých případech je potřeba měřit i dost nahoře. A o vyšší kmitočty má cenu se zajímat teprve až (jestli) člověk projde tady. Možná existují i audiometry, které jedou ještě výš. Ještě jsou tu magnetofony. A taky možnost vyrobit si vlastní zvukový záznam s dostatečně vysokými kmitočty. Testování s použitím hudebního signálu má řadu úskalí, testovací methoda by musela vyloučit situace, kdy je rozdíl sice slyšitelný, ale je způsoben něčím jiným, než rozsahem sluchu nad 20kHz. Při statisticky prokázaném subjektivním rozdílu se posluchač asi nevyhne pokušení to přisuzovat rozsahu sluchu nad 20kHz. S filtry je problém, čím bude filtr strmější, tím horší bude mít fázovou charakteristiku ve slyšitelné oblasti POD 20kHz. Výborná fázová charakteristika zase bude mít za následek pokles amplitudové charakteristiky i pod 20kHz. A co intermodulační produkty signálů nad 20kHz? Ty mohou klidně spadat do oblasti, kde ucho slyší až příliš dobře. A co když rozsah elektroakustického měniče nad 20kHz je schválně dohnán za pomoci vhodně umístěné resonance (a za pomoci marketingových expertů, kteří mají ČUCH nad 20kHz)? Při troše snahy by se dal test vymyslet tak, aby "nad 20kHz" slyšel skoro každý. Lze čekat, že měnič s pěkným průběhem i nad 20kHz bude mít velmi dobré chování pod 20kHz a to může být subjektivně poznatelné a příjemné i bez ohledu na sluch či signál nad 20kHz. Pravděpodobně nejpádnější argument pro používání digitální přenosové cesty se vzorkováním nad 88,2kHz je právě možnost konstruovat výše posazené ale méně strmé a zvukově příjemnější antialiasingové filtry. A v signálu nemusí být ani ň nad 20kHz.