Bylo to víceméně moje,teda to PA,ale shořela i pódiovka ostatních. Mám to i na fotkách,připomíná to záběry z potopeného Titanicu. Když mívám slabé chvilky a v duchu si říkám,že bych se na to nejraději vysr..,tak se na ty fotky podívám,nějak mi to vrací sílu a chuť a řeknu si "zase dál". Je zvláštní,že s odstupem času se člověk naučí i ze špatného vytěžit to dobré a nějakým podivným způsobem mě tenhle zážitek jakoby "posunul" v názorech na život kupředu. Jako bych měl možnost pohlédnout na svět z jiné perspektivy a dnes si říkám,že to tak zkrátka asi mělo být,vždyť vedle pódia byly místnosti,kde jsme nocovali,podnik sám byl v suterénu a mohli jsme tam taky zůstat navždy. Co je proti tomu nějaké mega za aparaturu.. :o)