Pepane, zvukoví mistři staré školy a doby jazzových nahrávek uměli namíchat desku také poměrně čitelně. Měli k dispozici mono pult, korekce hlobek a výšek, HP a LP filtry a post AUX do dozvukové komory. Přesto čitelnost nahrávek nebyla až tak špatná. Když pominu nutnost neopomínat aranže, které se trochu tomu musely přizpůsobovat, pak měli mistři k dispozici spíše tzv. hloubkovou lokalizaci. Takže si pomáhali vzdáleností mikrofonu od nástroje (poměr přímé složky a reálné dozvukové složky akustiky studia - čím menší poměr, tím byl nástroj více v pozadí), dále pomáhaly filtry (užší pásmo pomohlo občas lépe prosadit nástroj, aby se tolik frekvenčně nepřekrýval s jiným, jinak filtrovaným nástrojem), u něčeho se klika faderu najela více, jinde méně - to vše v souladu se specifikací žánru, hudebnických poznatků atd. Samozřejmě, ani dnes se na tyto zásady nezapomíná a tak jdou ruku v ruce, coby občasný pomocník, vylepšit hloubkově-prostorové parametry jinak bohatě panoramaticky rozmístěných nahrávek, kořeněných \\\"popíkáckými\\\" dynamicko-fázovo-prostorově-procesorově-efektovanými :-)) nahrávkami. Ale je fakt, že je dnes nemálo žánrů, kde by klasický postup prostorové tvořivosti byl nemyslitelný či dokonce rušivý a naopak vyžadují tu osvědčenou, prefabrikovanou a nikoho neurážející, již zmiňovanou Maggi-kostku. :-))